Hanna Jarzabek, španělsko-polská dokumentární fotografka a kandidátka na cenu fondu investigativní žurnalistiky pro Evropu (Investigative Journalism for Europe) „IJ4EU Impact Award“ za rok 2024, vykresluje pochmurný obraz situace na polsko-běloruské hranici, kde se tisíce uprchlíků pokoušejí dostat přes Bělověžský prales nazývaný „Džungle“.

Hanna Jarzabek

Od listopadu 2021 se tisíce uprchlíků, zejména z blízkovýchodních a afrických zemí, pokusily přejít přes Bělověžský prales, jenž je posledním zbývajícím evropským pralesem a rozprostírá se podél hranic mezi Polskem a Běloruskem. Někteří uprchlíci jej nazývají „Džungle“. Přejít jej je nebezpečné a náročné, obzvláště pro ty, kteří nejsou zvyklí na drsné klima severovýchodní Evropy. Mnozí uprchlíci zde uvázli na dlouhou dobu a potýkají se s extrémními podmínkami, jako je nedostatek jídla a vody, a v zimě jim vážně hrozí podchlazení či umrznutí. Pokud je chytí příslušníci pohraniční stráže, jsou obvykle donuceni vrátit se zpět za hranice, což znamená zůstat v lese na běloruské straně, často v noci, beze svědků a s telefonem, který jim byl zničen, aby nemohli komunikovat s okolním světem. K tomuto nucenému navracení, kterému se říká „vytlačování“, dochází i za extrémních podmínek a výjimky neplatí ani pro těhotné ženy nebo jednotlivce na pokraji hypotermie. I ti jsou vyhoštěni na běloruské území. Někteří uprchlíci byli prý vytlačeni vícekrát, a to až sedmnáctkrát.

Předchozí polská vláda nechala na hranicích postavit zeď s žiletkovým drátem Concertina nahoře a zesílenými základy. Ta stejně jako podobné bariéry jinde neodradí lidi od pokusů proniknout do Evropy, jen pro ně bude dalším rizikem vážných zranění. Pohraniční stráž má v lese rovněž nainstalované kamerové pasti, jež detekují pohyb uprchlíků a humanitárních pracovníků. Bez uprchlických táborů se uprchlíci skrývají v lese, aby nebyli nuceně navráceni do Běloruska, a kvůli čím dál většímu počtu vojáků je pro ně obtížné dostat se k humanitární pomoci.

Její poskytování na těchto hranicích ostatně naráží na značné překážky od samého počátku. Poté, co krajně pravicová vláda v říjnu 2023 ztratila moc, se doufalo ve změnu migrační politiky, avšak pokud jde o násilí, odmítání a omezený přístup k lékařské péči, zůstalo vše jako dřív. Organizace Lékaři bez hranic poskytuje v současné době na 400kilometrovém úseku hranice lékařskou péči s pouhými třemi zaměstnanci na částečný úvazek. Na rozdíl od jiných příhraničních regionů s podobnými migračními toky zde tato organizace nemá stálou základnu. Její zaměstnanci čelí obtížným podmínkám, často poskytují pomoc ve tmě a bez náležitého vybavení pro stanovení přesné diagnózy. Přizpůsobují léčbu lesním podmínkám, ať již jde o podávání intravenózních infuzí v noci, nebo o poskytnutí neodkladné lékařské pomoci v závažných případech, jako je potrat.

Po výstavbě zdi nyní vedle zdravotních problémů dochází k různým druhům zlomenin, neboť lidé, kteří se snaží zeď přelézt, někdy spadnou až z 5 metrů. Některé zlomeniny vyžadují složité operace a měsíce rekonvalescence. V takových případech, stejně jako u podchlazení, je jediným řešením přivolat sanitku s vědomím, že daná osoba bude zadržena a během pobytu v nemocnici ji budou hlídat příslušníci pohraniční stráže. Po jejím propuštění z nemocnice pak pohraniční stráž na základě vlastních kritérií rozhodne, zda ji pošle do uzavřeného střediska pro cizince, nebo do střediska otevřeného. Podle toho, co mi řeklo několik osob, s nimiž jsem hovořila, došlo k situacím, kdy byli někteří uprchlíci po skončení pobytu v nemocnici přepraveni pohraniční stráží zpět do lesa a navráceni na běloruskou stranu. A vše začalo nanovo.

V posledních měsících se také neustále zvyšuje počet vojáků rozmístěných na polsko-běloruské hranici, což odráží rostoucí napětí v regionu. V červnu 2024 bodnul jeden z migrantů na hranicích polského vojáka, který později svým zraněním podlehl. Nová vláda na to reagovala tím, že zintenzivnila svou protimigrační kampaň a přijala zákon umožňující vojákům používat zbraně, kdykoli to považují za nezbytné, aniž by se z toho museli zodpovídat. Toto rozhodnutí vzbuzuje značné znepokojení, zejména ve světle předchozích alarmujících incidentů, kdy byla použita síla. Například v říjnu 2023 byl syrský uprchlík za dne střelen do zad a utrpěl vážná zranění. V listopadu 2023 pak humanitární dobrovolníci nahlásili, že když se pokoušeli poskytnout pomoc, příslušníci pohraniční stráže bez náležitého předchozího varování vystřelili jejich směrem. Nový zákon nejenže tyto nebezpečné postupy normalizuje, ale také vytváří atmosféru beztrestnosti, což dále ohrožuje jak uprchlíky, tak osoby nabízející humanitární pomoc. Takováto politika, která uděluje vojákům pravomoc, na niž se nevztahuje kontrola, podkopává základní lidská práva a mohla by vést k eskalaci násilí v již tak nestabilním příhraničním regionu.

Donald Tusk se snaží působit otevřeněji a uvědoměleji, pokud jde o lidská práva, jeho vláda však i nadále udržuje narativ vlády předchozí a migranty na těchto hranicích vypodobňuje jako hrozbu pro polskou společnost, dehumanizuje je a dává jim nálepky teroristů či zločinců. Předchozí vláda se rovněž snažila označit humanitární pomocníky za osoby napomáhající obchodování s lidmi – tedy trestnému činu, za nějž lze uložit trest odnětí svobody až na osm let. Zdá se, že tato politika bude pokračovat i za vlády Donalda Tuska. Dne 28. ledna 2025 čeká pět humanitárních dobrovolníků, kteří v roce 2022 pomohli irácké rodině a jedné osobě z Egypta, soudní řízení a hrozí jim právě tento tvrdý trest.

Nově oznámená migrační politika (říjen 2024) navíc zavdává málo příčin k optimismu. Nárazníková zóna, která byla zavedena v červenci loňského roku, zůstává zachována. Přístup humanitárních organizací, včetně Lékařů bez hranic, jakož i novinářů, je tudíž silně limitován, čímž se brání poskytování pomoci uprchlíkům a dokumentaci porušování lidských práv ze strany polských orgánů.

Nejkontroverznějším aspektem uvedené politiky je však plán na pozastavení práva na azyl na této hranici, což je opatření, které je v očividném rozporu se základními lidskými právy uznanými v celé Evropě. Tato politika bude mít navíc dalekosáhlé důsledky pro místní obyvatelstvo v příhraničním regionu, nebyla však předem konzultována ani s ním, ani s humanitárními organizacemi. Tyto organizace, jež neúnavně pracují a poskytují pomoc, rovněž získaly zásadní znalosti o situaci a potřebách uprchlíků, kteří se snaží dostat přes hranice, a o výzvách, jimž čelí. Ignorování těchto poznatků nejenže oslabuje humanitární úsilí, ale může také ještě zhoršit již tak strašnou situaci.

Tato investigativní zpráva byla vypracována s podporou grantu z fondu investigativní žurnalistiky pro Evropu (Investigative Journalism for Europe; IJ4EU).

Hanna Jarzabek je španělsko-polská dokumentární fotografka žijící v Madridu, která se věnuje oboru politologie a má zkušenosti jako politická analytička agentur OSN. Ve své práci se zaměřuje na témata, jako je diskriminace, genderová identita, sexuální rozmanitost a migrační toky podél východních hranic EU, a zpracovává je citlivě a s respektem. Její díla byla zveřejněna ve významných periodikách, jako je El País a Newsweek Japan, vystavována v různých zemích a ověnčena řadou ocenění, včetně nominace na cenu IJ4EU Impact Award za rok 2024 a ceny Leica Oskar Barnack Award za rok 2023.

Fotografie z projektu „Džungle“:

Tzv. „zákopová noha“ – plísňová infekce, která postihuje chodidla – patří k nejčastějším zdravotním problémům uprchlíků, kteří se pokoušejí dostat přes Bělověžský prales (říjen 2022).